Tak si říkám, co bude za dalších pár měsíců... Dostáváme dávky 14denní naděje, že bude lépe, že už se budeme moci vrátit polehoučku do svých životů, v nichž jsme možná mnohdy naříkali, jak nám nevyhovuje to nebo ono a se zkušeností nouzových časů zjišťujeme, že bychom chtěli to své „naříkací, ale jisté“ zpátky. Už nejsme jen vyčerpaní, už jsme v situaci, kterou by mohl každý z nás označit jako stav osobní nouze (viz obrázek dole).
Mám „absťák“ – chybí mi děti, chybí mi jejich přepadovky v ředitelně s úsměvem: Paní ředitelko, máte otevřeno? Chybí mi každodenní přestávkový šum a je mi teskno, když slyším drnčení školního zvonku do prázdna. Musím vydržet, musíme vydržet všichni, jenže naše musíme vydržet, má své limity.
Chtěla bych vám touto cestou, milí naši žáci a rodiče (a také vám, moje kolegyně a moji kolegové), poděkovat za vaši píli a spolupráci. Vím, že je nezměrně těžké zvykat si na nový režim práce, učení, na věčné souboje s IC technikou.
Dneska jste od nás obdrželi výpisy z vysvědčení, někteří z vás i slovní hodnocení. Myslím, že málokdo z vládních činitelů, kteří předvádějí každodenní husarské kousky v rámci očkování (dosaďte si, co třeba), si umí představit, kolik se za těmi čísly ve výpisech skrývá odříkání, trpělivosti, slz, únavy, kolik bylo potřeba vynaložit energie upravit si svůj osobní komfort tak, abychom mohli v dočasných čtrnáctidenních dávkách naděje fungovat a plnit to, co je po nás vyžadováno.
1. února vplouváme do dalšího pololetí, držím nám všem palce, aby naše plavba byla co nejklidnější, a když se nějaká vlnka vyskytne, abychom ji překlenuli s úsměvem a elegancí. Moc vám všem ještě jednou děkuji, vím, vidím a vážím si… 💗 Mgr. Miroslava Kubešová, ředitelka školy
